klauzury_instalace

Jeden metr krychlový prostoru

Už od chvíle, kdy nám bylo zadáno téma se mi před očima vynořila kostka. Krychle. Ale chtěla jsem pracovat s iluzí a prostorem, nikoli s hmotou. Iluze, která vytvoří prostor. A proto jsem začala používat fyzikálních vlastností světla a jím vrženého stínu. Pozorovala jsem lom světla přes hrany, hrála jsem si se stíny a polostíny až jsem dospěla k možnosti, jak vyřešit zadání. Využila jsem „projekce“ do rohu místnosti. Tím jsem získala tři základní strany krychle - díky šabloně, skrz kterou se obyčejnou lampičkou osvětluje roh - v perspěktivě. Tím, že je krychle otočena hranou dopředu, je hrana, jež je od vás nejdále v zákrytu hrany , která je natočena vpředu. Tato hrana je vytvořena stěnami místnosti svírající pravý úhel. Přední hrana je v místě, kde už se nedostává zlomu zdí vytvořena stínem. Vrchní stěna krychle je promítána přes sklo vložené do šablony, takže vrhá polostín a tím se horní díl krychle stává tmavší. Šablona je umístěna na protější zdi v nejuzší části „tubusu“ tvaru sbíhajícího se lichoběžníku.

Pro tento projekt je místem vymezení norem parkoviště. Parkovací místa jsou jasně dána na zemi bílými pruhy, které tvoří určité hranice, jež by se neměly přesahovat. Kolik z nás ale parkuje jak má? Z tohoto faktu vycházím ve své práci. Po několika denním pozorování - každý den v určitý čas - v 14:21 - je na zem jednoho z parkovacích míst přenesena délka, šířka, směr parkování a barva automobilů, které tam v předcházejících dnech stály a tím se nějak „snažily vejít do hranic, norem, daných čárami na zemi. Tím jsem vytvořila abstraktní kompozici, z obdélníků, které vycházejí z faktu, že v nějaký čas na tom místě stálo tak a tak široké a dlouhé auto, té či oné barvy. Nakřivo, rovně, příčně. Jak kdo zaparkuje…

Ve své práci se zabývám myšlenkou, která vychází z faktu, že slovo „norma“ ve svém původním latinském významu znamenalo „pravítko“, „ měřítko“ či „pravidlo“. Různá měřítka, jsou lidstvu běžná poměrně dlouhou dobu (mezinárodně uznávané jednotky času, rychlosti, váhy či rozměrů - pro svou práci využiji užívání metrické soustavy či standartizovaných rozměrů, jež se požívají ve stavbách). To, že jsou to míry jednotné již několik generací naznačuje umístění na staré zdi. Místo, kde se v členité zdi nachází pozůstatek zaklenutí, se nabízí k použití pro moji intervenci, protože je samo o sobě svým tvarem vymezeno k celku. Právě na tomto místě se stavební materiál, který je všude jinde horizontálně seskupen, příčí a tvoří samostatný prvek, jež však zároveň je i nedílnou součástí celku. Čísla sama o sobě tvoří jakousi normu a zde navíc vymezují a definují jednotlivé objekty. Jedince. Což je ve své podstatě vlastně absurdní neboť tito „jedinci“ jsou vytvořeni v mezích stejné normy, tudíž nemají důvod se nějak lišit a tím vybočit z „normality“. Číslice by měly být umístěny přímo na zdi, aby neztratily kontakt s podkladem a staly se tak přirozenou součástí celku.

Podíváme-li se na klasickou bílou zeď, jistě by nás nenapadlo, že by mohla prověsit, nařasit či zvlnit. Já s touto záměnou pracuji. Porušila jsem statickou formu a snažím se dostat do zdi kontrast měkkosti a napínání - spolu s absurditou spojení těchto vlastností s pevným materiálem zdí. Čistý výraz použitého materiálu působí uklidňujícím dojmem.

		rok 2005
		Jeden metr krychlový prostoru Už od chvíle, kdy nám bylo zadáno téma se mi před očima vynořila kostka. Krychle. Ale chtěla jsem pracovat s iluzí a prostorem, nikoli s hmotou. Iluze, která vytvoří prostor. A proto jsem začala používat fyzikálních vlastností světla a jím vrženého stínu. Pozorovala jsem lom světla přes hrany, hrála jsem si se stíny a polostíny až jsem dospěla k možnosti, jak vyřešit zadání. Využila jsem „projekce“ do rohu místnosti. Tím jsem získala tři základní strany krychle - díky šabloně, skrz kterou se obyčejnou lampičkou osvětluje roh - v perspěktivě. Tím, že je krychle otočena hranou dopředu, je hrana, jež je od vás nejdále v zákrytu hrany , která je natočena vpředu. Tato hrana je vytvořena stěnami místnosti svírající pravý úhel. Přední hrana je v místě, kde už se nedostává zlomu zdí vytvořena stínem. Vrchní stěna krychle je promítána přes sklo vložené do šablony, takže vrhá polostín a tím se horní díl krychle stává tmavší. Šablona je umístěna na protější zdi v nejuzší části „tubusu“ tvaru sbíhajícího se lichoběžníku.


		instalace v konviktu Katedry umění Palackého univerzity v Olomouci - atelierová výstava téma: Prostor konviktu název: Klenby - sbíhání
		Název: Schody Měřítko: 1:15 Téma: Výtvarné řešení schodiště administrativní budovy sklárny GLAVERBEL CZECH a.s. v Teplicích Schodiště - opakující se, za sebou pravidelně narovnané tvary. Kvádry. Z toho jsem vycházela. Chtěla jsem tuto „strohost“ zachovat a porušit zároveň. Vybočit ze strnulosti schodiště a striktního pravoúhlého schématu. Dodat schodům náznak pohybu, iluzi rotace, nekonečnosti nebo i úplně zpochybnit jeho funkci. Prezentovaným modelem se snaží všechny tyto prvky naplnit. Při pohledu zespoda – od vstupu - by vcházející zaregistroval můj objekt jako bortící se konec schodiště, na které vstupuje. Když vystoupá na podestu zjistí, že je to vlastně samostatný objekt, který pozbývá nejen pravoúhlých tvarů, kterými byl inspirován, ale i funkci. Pravá strana v podstatě zachovává proporce, ale levá se přetáčí a natahuje, což podporuje dojem rozpohybování do strany a tím i iluzi borcení. Schody v mém objektu se postupně z v podstatě funkčního, stávají nepoužitelnými a ubíhají přímo do zdi. Pokračování schodiště, které je zároveň nesmyslně ukončuje zabořením do stěny. Schody nikam… Barva schodů by měla být co nejsvětlejší, aby podporovala hru stínů na schodech. Stěny v lehkém nádechu teplé barvy- okru.Materiál objektu by měl, pro úplnou věrohodnost iluze pokračujícího schodiště, co nejlépe napodobit materiál ze kterého je opravdové schodiště.




		rok 2006
		téma: Území-prostor název: Upínání Inspirací mé klauzurní práce byla stanová stěna. Mým cílem v této práci je dosažení pocitu, že pevná zděná stěna se vypíná nikoli díky hmotě nesoucí materiál, ale pomocí lanek a kolíků tak, jak se vypíná stan. Zed´ v atelieru je upnutá k podlaze právě napodobením tohoto postupu, jako veliká plátěná stěna.


		téma: Dveře jako rozhraní název: Na výlet... V zrcátku auta se promítá videozáznam ubíhající krajiny, jak by ji mohl řidič opravdu spatřit... Postavení kynetického obrazu do kontrastu s ukotvenými dveřmi, jež jsou "vytrženy" z celku automobilu - a tím ztrácejí svůj původní význam - získávají dveře význam nový. Jako spojnice mezi pozorovatelem (který se nachází vlastně v pozici řidiče) a neznámou krajinou zaznamenanou na videu.

		Prostor Kateřinských zahrad - Nic na odiv...?! téma: Cizopasník název: Suppraphonus umbelatus Zdánlivě nesouvisející kombinace. Dva nesourodé a samostatné světy. Přirozený a umělý. A přece lze najít souvislosti. Gramofonové desky mají při prvním pohledu nabídnout asociaci na choroše či jiné na kmenech stromů rostoucí houby. Zároveň můžeme hledat i jiné významy. Ať už spojitost mezi šumem gramofonových desek a korun stromů, letokruhy a drážkami na deskách, či strom jako zdroj materiálu na většinu hudebních nástrojů. Nástrojů, které na deskách můžeme slyšet...


		Sedlec-Prčice téma: Intervence název: "Výlevka" Prosté přenesení všední denně používané věci z domácnosti do krajiny...

		rok 2007
		Kateřinské zahrady, Praha Nic na odiv...?! 2007 1. 6. - 31. 10. 2007 téma: Normy Pro tento projekt je místem vymezení norem parkoviště. Parkovací místa jsou jasně dána na zemi bílými pruhy, které tvoří určité hranice, jež by se neměly přesahovat. Kolik z nás ale parkuje jak má? Z tohoto faktu vycházím ve své práci. Po několika denním pozorování - každý den v určitý čas - v 14:21 - je na zem jednoho z parkovacích míst přenesena délka, šířka, směr parkování a barva automobilů, které tam v předcházejících dnech stály a tím se nějak „snažily vejít do hranic, norem, daných čárami na zemi. Tím jsem vytvořila abstraktní kompozici, z obdélníků, které vycházejí z faktu, že v nějaký čas na tom místě stálo tak a tak široké a dlouhé auto, té či oné barvy. Nakřivo, rovně, příčně. Jak kdo zaparkuje…



		Nic na odiv...?! 2007 1. 6. - 31. 10. 2007 téma: Normy Ve své práci se zabývám myšlenkou, která vychází z faktu, že slovo „norma“ ve svém původním latinském významu znamenalo „pravítko“, „ měřítko“ či „pravidlo“. Různá měřítka, jsou lidstvu běžná poměrně dlouhou dobu (mezinárodně uznávané jednotky času, rychlosti, váhy či rozměrů - pro svou práci využiji užívání metrické soustavy či standartizovaných rozměrů, jež se požívají ve stavbách). To, že jsou to míry jednotné již několik generací naznačuje umístění na staré zdi. Místo, kde se v členité zdi nachází pozůstatek zaklenutí, se nabízí k použití pro moji intervenci, protože je samo o sobě svým tvarem vymezeno k celku. Právě na tomto místě se stavební materiál, který je všude jinde horizontálně seskupen, příčí a tvoří samostatný prvek, jež však zároveň je i nedílnou součástí celku. Čísla sama o sobě tvoří jakousi normu a zde navíc vymezují a definují jednotlivé objekty. Jedince. Což je ve své podstatě vlastně absurdní neboť tito „jedinci“ jsou vytvořeni v mezích stejné normy, tudíž nemají důvod se nějak lišit a tím vybočit z „normality“. Číslice by měly být umístěny přímo na zdi, aby neztratily kontakt s podkladem a staly se tak přirozenou součástí celku.


		Téma: Ambivalence Název: "Výška" Ambivalence je podvojný - rozporuplný - pocit člověka. Známe to všichni. Situace, osoby či věci v nás dokáží vyvolat protichůdné pocity. Vztek a náklonost, lásku a nenávist, zvědavost a odpor nebo strach a touhu po překonání. A právě toho v této práci využívám. Nainstalovala jsem do výše sedmi metrů- položením prken na zářivky - jakýsi chodník, který vás vybízí k zamyšlení, zda by bylo možné jím projít. Vzbuzuje výzvu i obavy zároveň. Má vám přinést představu, jak by vám asi na té vratké konstrukci bylo. Vždyť právě výška je (jako například i tma), pro majoritní většinu z nás, od malička klasickým příkladem situace, která v nás vzbuzuje ambivalentní pocity.


		výstava "LINK" Trafo galerie 6. 6. - 14. 06. 2007 Název: "Pamět". V této nenápadné instalaci počítám s pozorností, fantazií a představivostí pozorovatele. Nabízím mu možnost vytvořit si vlastní obraz toho, co mohlo být v poličkách. V policích zbyly "půdorysy" věcí či objektů, které se nabízejí svým tvarem k promýšlení původu těchto stop. Všechny vyprázněné a vyklizené objekty či prostory mohou vybízet k otázce, co tu bylo... Police jakoby si uchovaly v paměti místa, kde se jich dotýkaly předměty v nich uložené.

		2. místo v soutěži:
		VYŠEHRAD VICTORIA – SOUTĚŽ SPOLEČNOSTI SKANSKA Nástěnné dílo 3 x 9 metrů model 9 x 27cm Podíváme-li se na klasickou bílou zeď, jistě by nás nenapadlo, že by mohla prověsit, nařasit či zvlnit. Já s touto záměnou pracuji. Porušila jsem statickou formu a snažím se dostat do zdi kontrast měkkosti a napínání - spolu s absurditou spojení těchto vlastností s pevným materiálem zdí. Čistý výraz použitého materiálu působí uklidňujícím dojmem. detail

		rok 2008
		Téma: Reinterpretace díla F.J.Maliny Název: Prolínání Frank J. Malina byl člověk působící na špičkové úrovni v nejrůznějších oborech. Kromě práce umělecké, které se věnoval až v druhé půli svého života, se zabýval vědeckou prací, ať už vývojem raketových motorů, zkoumáním vesmíru, věnoval se globálním problémům souvisejících s nedostatkem vody v některých oblastech, a v neposlední řadě se spolupodílel na vývoji válečných zbraní. Z jeho výtvarné práce k nám jemně proplouvá ticho a klid, jeho vědecká činnost naopak způsobovala bouřlivou progresi, vedoucí v některých případech k divokému nadšení, jindy k hrůzným následkům. Pomalu proměňující se obrazce v Malinových kinetických malbách vycházejí většinou z jeho vědecké práce na výzkumu vesmíru. Jeho touze a cíli jeho fantazie a práce. Tak jak Malina využíval jako inspiraci pro svá díla poznatky z astronomie, já použila jako výchozí bod své práce jeho účast na vývoji raket a zbraní. Záběry výbuchů vystřižené z válečných dokumentů jsou zpomalené a převedené do „líbivých“ ornamentálních tvarů. Téměř nelze rozeznat, že se jedná o záběry děje, který vyvolává hrůzu. To dopovídá za obraz zvuk, který zpomalen paralelně s obrazem tvoří v některých sekvencích už jen děsivé pazvuky.


		Téma: Stereotyp Lokace: Statek/sýpka-Sedlec Název: Úklid Videoinstalace založená na projekci smetáčku na úklid do pavučiny, kterou jsem na místě našla. Tím projekce získává na prostorovosti. A proč se na pavučině komíhá ruka se smetákem? Vždyť právě úklid je jedním z největších stereotypů.

		Téma: Intervence Ze série Intimity in Zveřejňování soukromých věcí, přenesení osobních či rodinných předmětů do veřejného prostoru nebo krajiny, a to v návaznosti na jejich reálnou funkci či formu užití.



		Téma: Návrh výtvarné úpravy vodojemu pro obec Dolní Břežany Název: „Uzel“ Návrh je založen na principu pohrávání si s realitou. Vodojem je vodním uzlem, proto jsem tohoto prvku využila, a vytvořila uzel, který „se tváří“ jakoby byl z nosné nohy vodojemu. V reálu by šlo o jakýsi návlek z laminátu na stávající nohu, ve stejné povrchové úpravě.

		Téma: Soukromý/veřejný Název: Nahlížení Instalace mystifikuje diváka - proměňuje pevnou zeď v oponu, za níž lze nahlédnout a spatrit svět za ní. V poodhrnutém prostoru pozorovatel může sledovat reálnou situaci, která se za zdí právě odehrává.... Instalace využívá kombinaci LCD monitoru, kamery (on line) a sádrového reliéfu.
		2. místo v soutěži:
		Veřejná soutěž vyhlášená Magistrátem města Brna: Téma: Návrh sochy Spravedlnosti s vodním prvkem před Nejvyšší správní soud v Brně Název: “Váhy” Koncepce návrhu vychází ze základního atributu „Spravedlnosti“, kterým jsou váhy. Misky vah v absolutní rovině, které se nenaklánějí ani na jednu stranu, jako nezaujatý soudce. Vytvořené měřítko vah ku člověku je nastaveno tak, aby si připadal malým v poměru k nim, stejně jako by měl být prostý člověk pokorným a nepatrným v poměru ke spravedlnosti. Užití vodního prvku tak, že se voda v mísách nehromadí, je v příměru k nekonečnosti spravedlivosti. Voda vytéká z dvou osově převrácených„el“, které nabízejí asociaci na „měrky“ vah a opticky se spojují v horizontálu komunikující s římsami na budově soudu. Voda je při svém dopadu odváděna „kanálkem“ vytvořeným řezem v mísách ve stejných rozměrech jako„elka“, takže pozorovatel má dojem, že tyto vyjíždí z mís. V noci by pak mísy byly nasvíceny ze svého středu od země nahoru, takže by opticky levitovaly na světelném polštáři.


		rok 2009
		Téma: Instalace s využitím fotografie Název: Restart Podle staré fotografie jsem uvedla bývalý dětský pokoj do stavu v jakém byl někdy před dvaceti lety. Průběh proměny ze současného stavu do stavu rekonstuovaného a zpět je z pohledu od okna dovnitř zachycen sérií fotografií. Ty pak byly promítány do tvarově obdobného (jako v dětském pokoji) zatemněného okna ve výstavním prostoru v nekonečné smyčce. Okno bylo využito jako hranice mezi soukromým a veřejným prostorem, jako prvek propojení a rozdělení zároveň.